To není moje aneb nevstupujme druhým do proudu

Nedávno jsem si uvědomila, jak se asi cítí rodiče, když se s jejich dětmi děje něco „špatného“. A nejen rodiče, ale každý, kdo má opravdu z hloubky srdce někoho rád a tomu se nedaří. Zároveň však jsou ale tyto bytosti natolik moudré, že nechávají ty druhé, aby se s tím svým poprali sami. Proč jsem to pochopila až nedávno? Jsem snad necita nebo sobec? Ale vůbec… Jen je to pro mě nové, protože moje celoživotní reakce v těchto chvílích byla POMOC. Když jsem vycítila, že je někomu ouvej, přestala jsem se z 90% soustředit na problém a přesunula svou pozornost k řešení (analýza, nabídka, samotný akt). Nikdy jsem si tak neprožila stav s vědomím, že je to jednoduše jeho nebo její a já dotyčnému nemusím a ani nemám vstupovat do proudu (života, energie ect.).

Je to pro mě velmi nezvyklý pocit, ale také v určitém smyslu osvobozením. Nejde o to, že nechci pomoci, ale taková automatická pomoc a řešení „problémů“ ostatních je velmi zatěžující. Dnes bych řekla, že pro obě strany. A pro onoho, co se doslova vyžívá v pomoci i obrovská únavná.

Slyším jak se u vedlejšího stolu španělsky hovořící skupinka snaží něco objednat u číšníka. Ten jim nerozumí a tak rozpačitě na sebe zůstávají koukat. Už už mám na jazyku španělskou větu „Que necesitan ustedes?“ (Co potřebujete?), která se samovolně, automaticky dere z mých úst. Něco mě však zastavuje a já dále pozoruji situaci odehrávající se mezi číšníkem a španělsky hovořícími klienty. Najednou se z onoho snu probouzím, podívám se na mého spolustolovníka u snídaně a s hlubokým prozřením mu říkám: „Jsem nemocná, jsem normálně nemocná. Za každou cenu mám jednoduše POTŘEBU pomáhat.“ A popisuji mu, co se ve mě odehrávalo posledních pár vteřin…

Pomoc nebo podpora

Je fajn si uvědomit, že je zásadní rozdíl mezi pomocí a podporou. Pomáhaje ostatním vstupujeme do jejich proudu a životních zkušeností, díky kterým se mají posunout kupředu, rozvíjet se. Podpora naopak otevírá dveře k samostatnosti, rozhodnosti a zodpovědnosti.

Když od samého začátku podáváme pomocnou dlaň, dotyčný nemá šanci přijít si na řešení. Nenamůže si svou hlavinku a jednoduše se plně odevzdá do vaši režie ba přenechá Vám zodpovědnost. Odpíráte mu takto možnost prožitku. A o ten jde především, protože právě ruku v ruce s přímým prožitkem se otevírá brána k uvědomění a následné změně.

To však platí i obráceně – visíte-li Vy na někom. Očekáváte-li Vy pomoc od svého okolí a zvláště při každé maličkosti, děje se výše popsané, ale naopak. Zatímco podpora rozvíjí a to hned na několika úrovních. V první řade se učíte naslouchat, respektovat a pak také dáváte dotyčnému prostor k naplnění jeho cesty a možná právě i k rychlejšímu pochopení a potažmo rozvoji.

Tím však neříkám, že nemáme pomáhat. Ano, ale vědomě. Nevystřelit hned na první dobrou, když uslyšíte o problému. Nechat prostor, aby se k tomu vyjádřil ten, koho se to týká. Naslouchejte. Později třeba můžete nabídnout své postřehy. Postřehy! Ne řešení i se samotným činem! V určitých případech samozřejmě i čin. Po celou dobu (od naslouchání až po vykonání) si tu a tam představujte, že stojíte na břehu řeky a jen sledujete její proud. Onen proud je právě osoba, které pomáháte. Sledujete a jste na blízku.

Co se děje pomocníkům

Proč není vlastně vhodné vstupovat do toku ostatních? Jednoduše se necháváte strhnout jejich proudem. Zvláště pokud se jedná o nějakou situaci, která je velmi nepříjemná, bolestivá, složitá atd. V dané osobě se objevuje mnoho emocí, mohou se dokonce vyplavit skryté bloky, vzorce, vše co musí ven a má se uvolnit/uzdravit. Čím více těchto projevů, tím silnější je proud. A to pomáhajícího stojí mnoho sil a energie. Cítíme se pak velmi unavení, vyčerpaní nebo bezmocní.

Druhý aspekt je, že roztáčíte hlavu, vymýšlíte, přemýšlíte kudy tudy do Bavorova a i to je velmi silná energetická zátěž. Pak si začnete dělat starosti, že má ona bytost těžkosti a máte opět hlavu v pejru. Tak nebo onak, z tohoto druhu pomoci nevyjdete moc dobře.

Krok ke změně

Ve chvíli, kdy přestáváme být chorobně pomocní, nastává moment změny. Možná si ze začátku budete muset opakovat: „To není moje. To je jeho/její. A tak je to v pořádku. To není moje…“ Když však začnete pozorovat proud řeky vašich blízkých, všimnete si, jak moc strádáte nad jejich problémy. Tentokrát to ovšem bude jiné. Přenecháte veškerou zodpovědnost i rozhodnutí na druhých a i když vás to bude uvnitř opravdově bolet, nepřeválcuje Vás to. A věřte nebo ne, teprve v té chvíli můžete být opravdu nápomocní. Navíc v sobě rozvinete rovnováhu mezi soucitem a moudrostí.

Tímto novým postojem otevíráte svou náruč, dáváte volnost ostatním a nakonec i volný průběh plynulosti a přirozenosti situací. A to je osvobozující.

 

Karla Czechová
Psaní je mou vášní, láskou, která mě přenáší do jiného - “mého” vnitřního světa. Slova přichází a přenáší se na papír jen tak, s lehkostí. Možná je to automatické psaní, možná napojení. Ač už je to cokoli, témata se jednoduše zrodí a já se jimi nechávám vést a inspirovat. Osobně mě těší, že jsem tento druh vášně poznala. O to větší radost přichází, když semínko padne na úrodnou půdu. Mým motorem je má radost, láska k psaní a Vy a Vaše zprávy či reakce jsou tím správným palivem.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Nejnovější články
  • Přidejte se k nám:
  • Video-inspirace:
  • Co nového na Instagramu:
  • Kategorie:
  • Další články: