Jsem hrdým majitelem zodpovědnosti

Nedávno mi napsal, těsně po rozchodu, bývalý přítel mé kamarádky zprávu, ve které mě prosil, abych se o ní postarala, byla jí na blízku a krok po kroku jí vysvětlila, že je – jemně řečeno – lump. Koukala jsem na zprávu plnou sebelítosti a žadonění a došlo mi, za čím vším se může skrývat přenášení zodpovědnosti na druhé.

Opačným příkladem je převzetí zodpovědností. V tom jsem si libovala kdysi já osobně. Mé blízké jsem tak moc chtěl ochraňovat od všeho a všech, co by jim jen malinko ublížilo, že jsem vybudovala kolem nich zeď a nenechala je, ať se učí a prochází životními zkouškami sami. Velmi často jsem pak zůstala sama a oni šli jak se říká dál. A ještě jsem se samozřejmě nakonec divila. Dlouhá léta mi trvalo pochopit, že přebírám za mé přátelé a přítele zodpovědnost, která nakonec však bolí pouze mě – ač už tím, že se energeticky vyčerpám kvůli všem problémům, které jim nesu v batůžku na svých zádech nebo tím, že mě opustí.

ZODPOVĚDNOST V ROVNOVÁZE

Každý si nese své břímě, letními cestami v zimě. Každý si nese to své, jak tak životem jde.“ Tak nějak to zpívá můj oblíbený písničkář Jarek Nohavica. A má pravdu. Možná zdánlivě usnadníme někomu cestu, když mu od jeho břemene pomůžeme, ale popravdě, co se doopravdy naučí?

Osobně jsem zastáncem cesty: naučit hladového chléb péci nežli ho nasytit. V opačném případě přebíráme nebo předáváme zodpovědnost za naše rozhodnutí a činy. A že se někdo rozhodnout nechce? Tak se právě tímto také rozhodl. Pak přichází naše zodpovědnost – jak na to zareagujeme.

UKAŽ MI CESTU A JÁ SE ROZHODNU

Každý má právo na svůj názor a zvolení si své cesty, ať už je jakákoli. Následek se vždy dostaví. Akce a reakce. Pokud tedy máme dojem, že se naši blízcí řítí do záhuby, můžeme jim maximálně ukázat cestu z pohledu třetí strany. Respektujme však jejich směr.

Opačně to funguje stejně. Takové ty klasické otázky a věty: „A co mám dělat?“ „Poradíš mi?“ „Tak mi řekni jak se mám rozhodnout.“ znamenají, že nemáme sami k sobě důvěru a raději přeneseme zodpovědnost na druhého, abychom případně mohli ukázat prstem.

Je v pořádku se zeptat, ale koncové rozhodnutí je na nás a to se vší zodpovědností. A tím způsobem je vhodné se k tomu stavět.

POZNÁNÍ NA ZÁVĚR

Když se vrátím k prvnímu příběhu – co mě na tom inspirovalo bylo, že ex-přítel mé kamarádky mě zprvu stavěl do role zachránce všech neboli vezmi si mou zodpovědnost z rozhodnutí (protože se z toho cítím špatně) a popasuj se se zodpovědností na reakci mého rozhodnutí své kamarádky, protože pravděpodobně se uchýlí k depresím a případně k nekonečným party.

Když jsem ho na to upozornila a načapalo ho tak a švestkách, okamžitě se začal vymlouvat a zakončil to větou, že o ní má starost. A tím uhodil hřebíček na hlavičku.

Jaký krásný příklad toho, jak si to komplikujeme a děláme si ze života labyrinty. Přece stačí sebrat svou zodpovědnost (a odvahu) a ve vší upřímnosti říci té oné osobě – mám o tebe starost, rád ti budou oporou, ač jsem příčinou tvé bolesti (což je také relativní, ale o tom někdy jindy). Rozchodem, neboli rozdělením se cest dvou či více lidí (názoru, pohledů apod.) přeci nekončí život, pouze určitá etapa.

Karla Czechová
Psaní je mou vášní, láskou, která mě přenáší do jiného - “mého” vnitřního světa. Slova přichází a přenáší se na papír jen tak, s lehkostí. Možná je to automatické psaní, možná napojení. Ač už je to cokoli, témata se jednoduše zrodí a já se jimi nechávám vést a inspirovat. Osobně mě těší, že jsem tento druh vášně poznala. O to větší radost přichází, když semínko padne na úrodnou půdu. Mým motorem je má radost, láska k psaní a Vy a Vaše zprávy či reakce jsou tím správným palivem.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Nejnovější články
  • Přidejte se k nám:
  • Video-inspirace:
  • Co nového na Instagramu:
  • Kategorie:
  • Další články: